Kdo neviděl, těžko uvěří tomu, co zažili ve středu 26. ledna členové Klubu mladých diváků naší školy v souvislosti s návštěvou představení Stát jsem já ve Stavovském divadle. Z poloprázdného hlediště klasicistní budovy sledovali “postapokalyptický večírek” (jak příznačné v době covidové), který Vincent Macaigne (1978) – francouzský divadelní a filmový režisér a herec – poprvé inscenoval v roce 2017. Někteří se dokonce této “technoparty” i sami zúčastnili, když přijali ještě před začátkem (?) představení pozvání herců a přímo na jevišti Stavovského divadla si společně zatančili (danse macabre?). Mám být smutný z toho, že jsem se k nim také nepřidal, už jen pro ten pocit stát na jevišti, odkud k divákům promlouvali mnozí slavní herci? Samotnou hru – ryze postmoderní s množstvím (ne)srozumitelných narážek na cokoliv a kohokoliv – lze jen těžko převyprávět těm, kdo ji na vlastní oči neviděli. Na webových stránkách Národního divadla se lze dočíst, že Vincent Macaigne chce svými hrami diváky probudit z letargie, aktivizovat je a hlavně pobavit. Nepřichází ale po každé taneční party bolestivé vystřízlivění a kocovina? A karanténa…?

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/stat-jsem-ja-1623495